obsah

Okresní soud Plzeň - město

Všeobecné informace o soudnictví


Jaké máme soudy a co dělají?

    Soudní soustavu v České republice tvoří okresní soudy (v hlavním městě Praha nazývané obvodní soudy, na území města Brno městský soud), krajské soudy v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Brně a Ostravě a Městský soud v Praze, dále vrchní soudy v Praze a Olomouci, Nejvyšší soud v Brně a Nejvyšší správní soud  v Brně. Od 01.01.2001 již nejsou součástí soudní soustavy samostatné krajské obchodní soudy v Praze, Brně a Ostravě. Jejich agendu převzaly Krajský soud v Praze, Městský soud v Praze, Krajský soud v Brně a Krajský soud v Ostravě.

     Sídla a obvody soudů stanoví zákon, kterým také může být zřízen okresní nebo krajský soud pro vyřizování určitého druhu z obvodu jednoho nebo několika okresních nebo krajských soudů a určen jejich název, případně určeno, že věci určitého druhu z obvodu několika soudů bude vyřizovat jeden okresní soud.

     Jednotlivé soudy mají svou působnost rozdělenu podle pravidel o věcné a místní příslušnosti. Nikdo přitom nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Věcná příslušnost stanoví, který druh soudu (např. zda okresní nebo krajský) se bude zabývat věcmi určitého druhu, navíc zda v prvním stupni nebo jako soud odvolací. Místní příslušnost pak určí, který konkrétní soud bude tu či onu věc projednávat. Pravidla v tomto směru stanoví občanský soudní řád, trestní řád a některé další předpisy.

     Okresní soudy jsou zásadně věcně příslušné pro řízení ve většině občanskoprávních (též exekučních, péče o nezletilé) i v trestních věcí v prvním stupni. Jejich místní příslušnost je stanovena různě podle typů řízení (např. bydliště, sídlo - místo podnikání žalovaného, umístění nemovitosti, bydliště manželů nebo jejich nezletilého dítěte před rozvodem, místo spáchání trestného činu apod.)

     V podstatně omezenějším okruhu věcí konají řízení v prvním stupni krajské soudy. Je tomu tak zpravidla tehdy, jde-li o případy typicky skutkově nebo právně složitější, vyžadující hlubší zkušenost a specializaci soudců. V civilním řízení jsou to např. spory týkající se ochrany osobnosti, práv autorských, určení nezákonnosti stávky, věci obchodního rejstříku, konkurzu a vyrovnání, spory týkající se nekalé soutěže, směnek a šeků, práva obchodních společností apod. V trestním řízení projednávají krajské soudy nezávažnější trestné činy, zpravidla tehdy, je-li dolní hranice trestní sazby nejméně pět let. Patří sem např. vraždy, těžší případy loupeží, znásilnění a majetkové trestné činy, jimiž byla způsobena škoda velkého rozsahu.

     Krajské soudy jsou typicky soudy odvolacími, tzn. rozhodují o odvoláních proti rozsudkům okresních soudů, jako soudy druhého stupně, a to zásadně konečně. Krajské soudy působí dále ve správním soudnictví prakticky ve většině případů přezkumu rozhodnutí ve veřejné správě.

      Vrchní soudy jsou zejména soudy odvolacími proti rozhodnutím krajských soudů v jejich obvodu, kde tyto soudy rozhodovaly v prvním stupni. Ve správním soudnictví působí při přezkumu rozhodnutí ústředních správních úřadů (ministerstev a dalších) s některými výjimkami.

      Nejvyšší soud je nejvyšším soudním orgánem a vrcholem soudní soustavy ve věcech patřících do působnosti soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo (dosud neexistující) Nejvyšší správní soud. Vlastní rozhodovací činností zajišťuje Nejvyšší soud především zákonnost rozhodování soudů nižších stupňů s tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích (dovolání v civilním řízení a stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním.) V zájmu jednotného rozhodování soudů dále Nejvyšší soud zaujímá stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů, jestliže některá otázka vyžaduje sjednocení výkladu, zejména došlo-li při jejím řešení k rozdílným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud má i řadu dalších kompetencí vyplývajících z jeho postavení.

Které osoby se podílejí na výkonu spravedlnosti?

Soudci, přísedící a další zaměstnanci soudu.

     Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislí soudci. Funkci soudce může vykonávat bezúhonný občan, který má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání, vykonal přípravnou službu justičního čekatele a úspěšně v jejím závěru složil justiční zkoušku, dosáhl věku 25 let a jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávající záruku, že bude soudcovskou funkci řádně vykonávat. Musí splňovat ještě některé další předpoklady. Soudce je do své funkce jmenován prezidentem republiky bez časového omezení, své funkce se ujímá složením slibu a bez vlastního souhlasu je zásadně nepřeložitelný a neodvolatelný. Výjimky stanoví zákon: patří mezi ně zejména možnost soudce odvolat z funkce či přeložit rozhodnutím kárného soudu.

     Vedle soudců se na rozhodování soudů podílejí též přísedící. Jedná se o významnou formu podílu a kontroly veřejnosti na výkonu spravedlnosti. Přísedící zpravidla nemá právnické vzdělání, jinak jsou na jeho funkci kladeny obdobné požadavky jako na soudce. Přísedící je volen na časově omezenou dobu 4 let obecním či městským zastupitelstvem v obvodu, kde bydlí nebo pracuje. Jde o funkci čestnou, za jejíž výkon náleží pouze náhrada ušlého výdělku a hotových výdajů. Přísedící má rovné postavení při rozhodování jako soudce, nemůže však být předsedou senátu.

     Přísedící se účastní u okresního soudu soudního rozhodování v pracovněprávních věcech a v závažných trestních věcech, v senátech složených z předsedy senátu, kterým je soudce a dvou přísedících. V jiných věcech projednávaných okresním soudem působí samosoudce.

     U krajského soudu působí přísedící pouze v trestních věcech projednávaných v prvním stupni. U ostatních soudů přísedící nepůsobí. Pokud jednají v netrestních věcech krajské soudy v prvním stupni (ve věcech civilních a obchodních), rozhoduje soudce jediný jako samosoudce, ve správním soudnictví a v odvolacím řízení rozhoduje tříčlenný senát složený výlučně ze soudců. V řízení před vrchními soudy a před Nejvyšším soudem rozhoduje zpravidla též tříčlenný senát.

      Na soudním rozhodování se dále podílejí soudní tajemník, justiční čekatel a vyšší soudní úředník. Postavení a role těchto zvláštních kategorií soudních zaměstnanců je vymezena speciálními právními předpisy. Plní samostatně velké množství jednoduchých úkonů svěřených jinak procesními předpisy předsedovi senátu a tím odbřemeňují soudce od administrativní zátěže. Jejich působnost je zejména ve vykonávacím řízení (exekuce).

Advokáti

     Právní poměry advokátů jsou upraveny zákonem o advokacii. Advokacie je svobodné právnické povolání, advokáti jsou soukromými osobami poskytujícími právní služby. Pod tím je třeba si představit především udělování právních porad, sepisování listin, zvláště smluv, zpracování právních rozborů, dále pak zejména zastupování fyzických i právnických osob v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba obviněných a obžalovaných v trestním řízení, kde má advokát nezastupitelné místo. Jestliže v občanském soudním řízení je advokát jedním z těch, kteří mohou účastníka řízení zastupovat (zde se neužívá pojmu obhájce), pak v trestním řízení může, a někdy dokonce musí jako obhájce vystupovat výlučně advokát.

     Jde o povolání svým způsobem výlučné v tom, že právní služby, jak jsou vymezeny výše, a jsou-li prováděny soustavně a za úplatu, mohou vykonávat právě jen a pouze advokáti.  Výjimky z tohoto pravidla jsou zákonem povoleny jen pro notáře, patentové zástupce, daňové poradce a omezeně pro tzv. podnikové právníky.

     Advokát je při poskytování právních služeb nezávislý. Vázán je pouze právními předpisy, které nesmí porušovat ani na příkaz svého klienta. Jinak je ovšem povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Právní pomoc je povinen poskytnout, ovšem jsou stanoviny i výjimky, kdy takovou pomoc může a v některých případech i musí odmítnout. Za poskytnuté právní služby náleží advokátovi odměna podle tarifu, který je stanoven zákonem.

     Advokátem se stane ten, kdo je zapsán do seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou po splnění zákonem stanovených podmínek (jednou z nich je samozřejmě vysokoškolské vzdělání).

Notáři

     Postavení notářů je upraveno zákonem o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Notáři poskytují právní službu, jejímž posláním je zejména předcházení sporům. Jde o nestátní instituci, neboť i notář je soukromá osoba. Je však státem jmenován a pověřen notářským úřadem. Nepobírá od státu plat a má postavení svobodného právnického povolání.

     Notářem může být pouze fyzická osoba, která dosáhla vysokoškolského právnického vzdělání a složila předepsanou notářskou zkoušku. Ministr spravedlnosti zřizuje notářské úřady a ustanovuje do nich notáře. Ti vykonávají činnost vymezenou zákonem, a to především sepisování veřejných listin o právních úkonech, např. smlouvy kupní a darovací, závěti, zakladatelské listiny obchodních společností. Dále jejich činnost spočívá v osvědčování právně významných skutečností a prohlášení, např. výsledků soutěží, průběhu valných hromad společností, osvědčení o tom, že je někdo naživu atp. a dále také přijímání závětí do úschovy. Notář může také poskytovat právní porady, v omezeném rozsahu zastupovat fyzické i právnické osoby a sepisovat listiny (při výkonu těchto pravomocí se jeho činnost podobá advokacii.)

     Významnou funkci zastává notář jako soudní komisař v řízení dědictví. Ač soukromá osoba, je obligatorně (povinně) v každém řízení o dědictví pověřen soudem, aby za odměnu provedl úkon v tomto řízení. Úkony, které notář provede v řízení o dědictví, se pak považují za úkony soudu. Notář tedy prakticky provede celé řízení dědictví a na závěr připraví všechny potřebné podklady pro vydání soudního rozhodnutí, jímž bude dědické řízení skončeno, dokonce připraví i návrh tohoto rozhodnutí a předloží jej soudu, kterým byl pověřen funkcí soudního komisaře. Soud pak rozhodne o odměně notáře, kterou však platí nikoli stát, ale dědicové.

     Všichni notáři jsou sdruženi v notářské komoře. Jde o samosprávný orgán, který reprezentuje a zastupuje notáře ve vztahu ke státním orgánům a k veřejnosti a hájí jejich zájmy.

Státní zastupitelství

     Státní zastupitelství je podle Ústavy České republiky zařazeno mezi orgány moci výkonné jako orgán veřejné žaloby. Jeho základní úlohou je podávat obžalobu a zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení před soudem a vykonávat další úkoly, stanoví-li tak zákon. Státní zastupitelství nahradilo dřívější orgány prokuratury s tím, že převzalo i některé její funkce. Obecně však došlo k významnému omezení pravomocí bývalé prokuratury.

      Státní zastupitelství zastupuje stát v případech stanovených zákonem. Jeho působnost je v těchto věcech výlučná, což znamená, že žádný jiný orgán nebo osoba nesmí jeho činnost nahradit a nebo jej při ní zastoupit. Základním úkolem státního zastupitelství je podávat jménem státu obžalobu v trestním řízení a plnit další povinnosti, které mu ukládá trestní řád, zejména v přípravném řízení, kde vykonává dozor nad vyšetřováním trestných činů. Státní zástupce je orgánem činným v trestním řízení. Státní zástupce je rovněž oprávněn podat žalobu v občanském soudním řízení nebo vstoupit do již zahájeno civilního řízení tam, kde to ve výjimečných případech stanoví zákon. Státní zástupce vykonává též dozor nad zachováváním právních předpisů v místech výkonu vazby a trestu odnětí svobody.

     Bylo by mylné jakkoliv slučovat orgány státního zastupitelství s orgány soudními. V trestním řízení před soudem, kde se působnost státního zastupitelství projevuje nejvýrazněji, má tento orgán postavení pouhé strany, jejímž úkolem je před soudem prokázat, že osoba, proti níž podalo obžalobu, trestný čin spáchala.

     Soustavu státních zastupitelství tvoří okresní, krajská, vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství. Jde o vertikálně utvořenou soustavu se vztahy služební nadřízenosti a podřízenosti, kde vyšší státní zastupitelství vykonávají dohled nad činností bezprostředně nižších státních zastupitelství a mohou jim dávat závazné pokyny pro jejich činnost. Nejvyšší státní zástupce je oprávněn vydat pokyn obecné povahy ke sjednocení a usměrnění činnosti všech státních zastupitelství.

     Státní zástupce jmenuje do funkce ministr spravedlnosti po splnění stanovených podmínek, mezi něž patří dosažení věku 25 let, ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a složení předepsané zkoušky. Nejvyššího státního zástupce do funkce jmenuje na návrh ministra spravedlnosti vláda.

Soudní řízení

     Všechny druhy řízení před soudy mají některé společné rysy a některými prvky se liší. Společné rysy jsou především dány tím, co je v současné době v celoevropském kontextu označováno jako ' právo na spravedlivý proces'. Právo na spravedlivý proces je právem každého jednotlivce (i každé právnické osoby). Vyplývá z čl. 6 již zmíněné evropské Úmluvy a je rovněž formulováno v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. V obou dokumentech jsou jmenována  i další základní, nezcizitelná a nezadatelná lidská práva, avšak právo na spravedlivý proces má zásadní význam pro podobu soudního řízení (procesu). Historicky poprvé je zde vyjádřeno, jaké požadavky musí splňovat každý právní proces, aby jako takový (bez ohledu na výsledek) obstál. Nesplnění těchto požadavků pak zavdává příčinu jak k ústavní stížnosti před Ústavním soudem, tak dokonce i k nadnárodní soudní ochraně Soudem pro lidská práva ve francouzském Štrasburku.

     Tak především má každý právo, aby o jeho občanských právech a závazcích nebo oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu rozhodoval nezávislý, nestranný soud zřízený zákonem. Každý má dále právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně (ústně) projednávána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem, rozsudek však musí být vždy vyhlášen veřejně, aby soud byl pod veřejnou kontrolou. Všichni, kdo stojí před soudem, musí mít rovné postavení, rovné zacházení, nikdo nesmí být v procesu znevýhodněn. Kdo neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na (bezplatného) tlumočníka. Každý má (v zákonných mezích, viz. o tom dále) právo na právní pomoc. Řízení má proběhnout bez zbytečných průtahů (evropská Úmluva hovoří o přiměřené lhůtě). Tyto rysy musí vykazovat každý soudní proces.

     V ostatních otázkách se jednotlivé druhy procesů (řízení) od sebe liší, což je ovlivněno předmětem řízení a rozhodování. V civilním řízení, kde se rozhoduje převážně o věcech soukromého práva, se řeší spory a tzv. věci nesporné. Ve sporech (např. věřitele s dlužníkem, zaměstnance se zaměstnavatelem apod.) všeobecně platí dispoziční a projednávací princip. Ty v podstatě znamenají, že účastníci předstupují před soud se svým konfliktem a je jejich povinností přesně vymezit, co od soudu žádají a z jakého důvodu to žádají. Soud sám nic nevyšetřuje, nýbrž projednává to, co mu účastníci (strany spory) předloží. Poněvadž tato povinnost více zatěžuje žalobce, který se domáhá ochrany, než žalovaného, jenž se pouze brání, je někdy žalobce označován jako 'pán sporu'. To vyžaduje jeho procesní aktivitu, což může být někdy pro něho obtížné: každý má proto právo se nechat odborně zastoupit (advokátem). Povinné zastoupení je v civilním řízení předepsáno pouze pro tzv. dovolání (mimořádný opravný prostředek) a ve správním soudnictví. Ve věcech nesporných (např. ve věcech péče o nezletilé, v řízení osvojení atd.) je postavení účastníka snazší, protože soud musí sám dbát o náležité vyšetření věci.

     V trestním řízení před soudem vždy stojí trestně stíhaná fyzická osoba obžalovaná z trestného činu. Žalobcem je zde výlučně státní zástupce, který je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděl. Znamená to, že nikdo nemůže být postaven před soud jako obžalovaný jinak, než na základě obžaloby. Orgány činné v trestním řízení (policejní orgán, vyšetřovatel, státní zástupce, soud) jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Případné doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Platí, že dokud není vina vyslovena pravomocným rozsudkem, musí se na obviněného (obžalovaného) hledět jako by byl nevinen.

Právní pomoc v řízení před soudem

     Právní pomoc se rozumí jednak právní poradenství a jednak zastupování v právních jednáních i zastupování v řízení před soudem a v jiných řízeních. Poskytováním právní pomoci se profesionálně zabývají především advokáti, v menší míře a specializovaně též notáři, v jiné oblasti i daňoví poradci apod. Právní radu může poskytnout i každý jiný právník nebo i neprávník, ovšem se zastupováním před soudy je to již jiné. Listina základních práv a svobod dává každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tomu je třeba rozumět tak, že každý se může nechat v těchto řízeních kvalifikovaně zastupovat, avšak zákony blíže upravují, kdy je takové odborné zastupování povinné, kdy (za jakých podmínek) a kdo má právo na bezplatné poskytnutí právní pomoci.

      V civilním řízení je odborné zastupování právem, nikoli povinností účastníka. Až na dvě výjimky (dovolání a správní soudnictví) může každý před soudem jednat sám. V prvé a dokonce i ve druhé instanci to platí bezvýjimečně. Kdo chce, může jednat před soudem sám, kdo chce, může vyhledat advokáta, kterému bude důvěřovat a zmocnit jej k zastupování v řízení. (vedle odborného zastoupení advokátem je dále vždy i možné zastoupení tzv. obecným zmocněncem, tj. kteroukoli osobou plně způsobilou k právním úkonům - zde se předpokládá přátelská služba nikoli honorovaná činnost.)

      Advokáta je ovšem třeba zaplatit. Platit advokátní služby musí ten, kdo si advokáta sjednal (zmocnil.) Odměna advokátovi je však součástí nákladů řízení a proto má ten, kdo v soudním sporu s pomocí advokáta vyhraje, nárok na náhradu takto vynaložených nákladů. Jsou zde však jisté výjimky, a navíc výhra v soudním sporu není také nikdy stoprocentně jistá, proto lze nanejvýš mluvit o vysoké pravděpodobnosti, nikdy ne úplné jistotě, že vynaložené náklady budou dodatečně nahrazeny.

      Kdo si přeje - anebo dokonce musí mít odborné zastoupení - a přitom na odměnu advokátovi nemá dost prostředků, může požádat soud, aby mu ustanovil bezplatného zástupce. Předpoklady pro to splňuje jen ten účastník, který má též nárok na osvobození od soudních poplatků - zákon jen obecně říká, že ten, jehož poměry to odůvodňují. Majetkové a příjmové poměry je třeba soudu doložit. Podle okolností může být takto soudem ustanoven jako zástupce účastníka i advokát: ten pak zastupuje účastníka bezplatně, jeho odměnu platí stát. Dále má ten, jehož sociální a majetkové poměry to odůvodňují, možnost požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta a poskytnutí právní služby za sníženou odměnu nebo i bezplatně.

     V trestním řízení hovoříme o právu na obhajobu. Právní pomoc zde náleží tomu, proti němuž se řízení vede (podezřelému, obviněnému, obžalovanému a odsouzenému) a spočívá v právu zvolit si obhájce a radit se s ním, právo obhájce zúčastnit se všech úkonů trestního řízení a aktivně zde vystupovat a jednat výlučně ve prospěch obviněného, chránit jeho práva a oprávněné zájmy. Obhájcem může být pouze advokát. Důležitou součástí práva na obhajobu je nutná obhajoba. Patří sem případy, kdy obviněný obhájce mít musí, i kdyby si jeho pomoc snad nepřál, neboť objektivně se nemůže sám dostatečně hájit. Tak je tomu zejména tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, je-li mladistvý, je-li omezen či zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo koná-li se řízení o trestném činu, jehož horní hranice trestní sazby přesahuje pět let. Obviněný si v těchto případech především může zvolit obhájce (kteréhokoliv advokáta) sám, nebo mu ho mohou zvolit osoby blízké v určené lhůtě. Pokud tak neučiní, musí mu být obhájce ustanoven soudem z moci úřední. Odměnu ustanoveného obhájce hradí stát. Obviněný je zásadně povinen hradit náklady právního zastoupení obhájcem ve výši stanovené advokátním tarifem, pokud vzhledem k nedostatku vlastních prostředků nemá nárok na obhajobu částečně či zcela bezplatnou.

Co stojí spravedlnost?

      Spravedlnost není zadarmo. V souvislosti s řízením před soudem vznikají účastníkům, ale někdy i státu - náklady. V civilním řízení se za projednávání věci platí ve většině případů již při podání žaloby - soudní poplatek. Soudní poplatek jen z malé části vyjadřuje skutečně vzniklé náklady výkonu soudnictví. Jeho význam spočívá dále v tom, že přispívá k zodpovědnému zvažování, zda má být vzniklý spor řešen prostřednictvím soudu. Jednotlivé typy řízení jsou proto zatíženy soudním poplatkem v různé výši, která je stanovena buďto paušálně nebo procentem z předmětu řízení. Ta však nesmí bránit přístupu ke spravedlnosti, a proto je zároveň stanoveno, že některá řízení jsou od placení poplatku osvobozena, stejně jako někteří  účastníci řízení s ohledem na své sociální či majetkové poměry.

      Náklady řízení dále tvoří hotové výdaje účastníků( jízdné, stravné, nocležné, poštovné apod.) jejich ušlý výdělek a odměna za právní zastupování, je-li zástupcem advokát.

      Náklady, které dále vznikají státu, tvoří svědečné (hotové výdaje a ušlý výdělek svědka), znalečné a tlumočné (hotové výdaje a odměna znalce nebo tlumočníka,) pokud nejsou kryty přímo zálohou, jejíž složení může soud uložit v průběhu řízení účastníkům.

       V rozhodnutí o věci samé soud zpravidla rozhodne i o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Platí, že náklady nese ta strana, která ve sporu podlehla. Prohrávající účastník platí tedy kromě svých nákladů i náklady vzniklé protistraně, která měla ve věci úspěch, a to včetně jejího případného právního zastoupení, a náklady hrazené státem.

       Ze zásady procesní úspěšnosti však existuje řada výjimek umožňující např. poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení mezi obě strany, či možnost nepřiznat náhradu nákladů žádné ze stran sporu.

      V trestním řízení vznikají podobné náklady, které je nutno uhradit jakmile vzniknou, takže je prozatímně nese stát (např. svědečné, znalečné, tlumočné). Vlastní náklady obviněného, ani náklady vzniklé zvolením si obhájce nenese stát ani prozatímně. Jinak je tomu však v případě nutné obhajoby ustanoveným obhájcem. Její náklady hradí v prvé řadě stát.

      Pokud byl však obviněný uznán pravomocně vinným, je povinen uhradit náklady trestního řízení, které státu v souvislosti s trestním řízením vznikly Jde o náklady spojené s výkonem vazby, odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody. Paušální částkou je povinen uhradit ostatní náklady, jež prozatím nesl stát.

     Jestliže byla v trestním rozsudku stanovena též povinnost poškozenému škodu způsobenou trestným činem, má obviněný dále  povinnost uhradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody.

     Není-li obviněný uznán vinným, nese všechny náklady vzniklé v trestním řízení definitivně.

Jak se zajišťuje výkon spravedlnosti?

     Pro soudní řízení jsou stanovena poměrně přesná pravidla stanovící procesní práva i povinnosti jednotlivých účastníků a jejich zástupců, dalších osob, jejichž účast v řízení je nezbytná (zejména svědci, znalci, tlumočníci), jakož i každého, kdo z jakýchkoliv důvodů v řízení vystupuje či jeho průběh jen sleduje jako veřejnost. Ne vždy jsou stanovená pravidla dodržována, a proto procesní a další předpisy obsahují ustanovení o následcích jejich porušení.

     V civilním řízení lze uložit tomu, kdo se nedostaví k soudu, ačkoliv byl řádně a včas předvolán (účastník řízení, svědek, znalec, tlumočník, popř. ten, kdo měl v rámci dokazování nějakou povinnost,) kdo neuposlechne příkazu soudu (dostavit se ke znalci, vydat věc, podrobit se lékařskému vyšetření, bezdůvodně odmítat svědeckou výpověď), kdo učiní hrubě urážlivé podání (písemné nebo ústní) vůči soudu nebo vůči ostatním osobám zúčastněným na řízení, pořádkovou pokutu až do výše 50.000 Kč.

     V trestním řízení lze stejnou pokutu uložit tomu, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo se k soudu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly soudem dány (např. vydat důležitou pro trestní řízení, dostavit se na předvolání, strpět prohlídku těla, odběr krve, úkony směřující ke zjištění totožnosti apod.)

     Pro zajištění důstojného průběhu soudního řízení lze rozhodnout uložení pořádkové pokuty též vůči jednotlivcům z řad veřejnosti přítomným v soudní síni nebo na jiném místě výkonu soudnictví nebo tyto osoby vykázat. Soud může použít k provedení takového pořádkového opatření Justiční stráž nebo Policii České republiky.

     Soud může zvolit i citelnější opatření k zajištění přítomnosti předvolaných osob, kterým je předvedení orgány Policie České republiky. K němu sáhne zpravidla tehdy, nedostavuje-li se např. svědek bez omluvy na předvolání, odmítá-li bezdůvodně převzít soudní obsílku apod.

     Závažnější opakované případy rušení jednání soudu nebo opakované urážlivé či znevažující chování při soudním jednání případně opakované zmaření takového soudního jednání je možno posoudit jako trestný čin pohrdání soudem s možností uložení trestu odnětí svobody až na dva roky.

     Každý občan je zásadně povinen dostavit se na předvolání soudu a tam vypovídat jako svědek pravdu a nic nezamlčovat o tom, co je mu známo, co tedy vnímal svými smysly. Odepřít vypovídat může jen tehdy, kdyby výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Svědek, který před soudem uvede úmyslně nepravdu o okolnosti, jež má podstatný význam péro soudní rozhodnutí nebo takovou okolnost zamlčí, může být trestně stíhán pro trestný čin křivé výpovědi, za nějž  zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody až na tři roky, v případě způsobení zvlášť závažného následku až na osm let. Stejnou povinnost a sankci za její porušení má znalec za podání nepravdivého znaleckého posudku a tlumočník za křivé tlumočení.

     Trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí jsou dále případy podstatného ztěžování či zmaření výkonu rozhodnutí soudu, spočívající např. ve zdržování se v místě zakázaného pobytu, výkonu zakázané činnosti, poškození či zničení věci, uprchnutí stráži, z vazby, výkonu trestu či ochranného léčení, bránění v realizaci schválené dohody o styku rodiče s nezletilým dítětem apod.

     K zajištění nerušeného výkonu spravedlnosti konečně slouží i trest odnětí svobody v délce trvání od šesti měsíců do tří let za trestný čin zasahování do nezávislosti soudu hrozícímu tomu, kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem. Závažnější formy takových zásahů jsou trestné a ten, kdo se jich dopustí může být odsouzen k trestu odnětí svobody od tří do deseti let.

Kde lze najít podrobnější úpravu výkonu spravedlnosti ?

     Výkon soudnictví je předmětem právní úpravy značného množství právních předpisů. Zde jsou uvedeny pouze některé nejdůležitější. Neobsahují výčet všech změn a doplňků, k nimiž od doby jejich vydání došlo a zřejmě bude i nadále docházet.

  • Úst. zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
  • Úst. zák. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
  • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.)
  • Zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
  • Zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  • Zák. č. 283/1991 Sb., o státním zastupitelství
  • Zák. č. 283/1993 Sb., o Policii České republiky
  • Zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky
  • Zák. č.   85/1996 Sb., o advokacii
  • Zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
  • Zák. č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících
  • Zák. č.   99/1963 Sb., občanský soudní řád
  • Zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
  • Zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
  • Zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon

                                              

ePodatelna