obsah

Krajský soud v Plzni

Historie budovy krajského soudu

 

100 let budovy Krajského soudu v Plzni

a historický vývoj soudnictví v západočeské metropoli

 

 

            K oslavám stého výročí dobudování a otevření celé řady významných staveb v Plzni se v závěru roku 2002 řadí neméně významná událost, a to dobudování prvního samostatného sídla krajského soudu ve Veleslavínově ulici. V nově zbudovaném areálu justičního paláce se začalo úřadovat dne 10.listopadu roku 1902.

 

            Zcela právem byla vždy nemalá pozornost věnována našemu městu jako středisku hospodářství, politiky, kultury a v neposlední řadě správy a soudnictví, což vyplývalo z přirozeného významu velké sídelní aglomerace a tím postavení Plzně jako metropole západních Čech.

 

            Cílem této stručné informace není podat obraz o vývoji soudnictví v rámci dlouhodobého procesu směřujícího k jeho postátnění a odloučení od veřejné správy. Tato velice rozsáhlá problematika byla zpracována podrobně v celé řadě odborných publikací. Přistupme k pročítání této útlé brožurky spíše z pohledu místního patriota, kterého zajímá úzce zaměřený zájem o vývoj a historii plzeňského soudnictví a doprovodné události.

 

            Soudnictví v naší zemi prodělalo zásadní zlom v roce 1850. V té době dochází k rušení patrimoniálních, městských a jiných soudů a vzniká síť okresních a zemských či krajinských soudů, které byly později označovány jako soudy krajské.          

 

            Plzeňský krajinský soud (LANDESGERICHT) vznikl k 1.7.1850 s obvodem osmnácti okresních soudů. Sídlil v té době v zadním traktu plzeňské radnice. Tyto kanceláře a přilehlá trestnice byly krajinskému soudu přiděleny po zrušeném kriminálním soudu. V době vzniku měl 29 zaměstnanců.

            Velice záhy, a to již v roce 1855, proběhla reorganizace politické správy a ta přinesla s sebou také vytvoření smíšených politických a soudních úřadů v I. instanci. Současně se mění název krajinského soudu na KRAJSKÝ SOUD V PLZNI (KREISGERICHT).

            Znovu reaguje justice na reorganizaci politické správy roku 1868. Osamostatňují se soudní okresy a justice se definitivně odlučuje od správy na všech instancích. Agenda krajského soudu se rozšiřuje a roste počet jeho zaměstnanců.

            Zatímco v roce 1861 soud zaměstnával 42 osob, v roce 1865 to bylo 49 pracovníků a tento počet se udržel až do roku 1873.

            Soud stále sídlil v radnici v kancelářích I. a II. poschodí. Postupně se rozšiřovala však také administrativa správy města, která sídlila v přízemí. Nastává neúnosný stav, který řeší město v roce 1869 zakoupením sousedního CÍSAŘSKÉHO domu.

            Teprve v roce 1888 dochází, na základě požadavku prezidia soudu, k prvním konkrétním krokům s cílem získat samostatnou soudní budovu pro 74 pracovníků krajského a okresního soudu a státního zastupitelství. Pro novostavbu bylo ve městě vyhlédnuto celkem 17 míst a u všech lokalit byla vždy vyčíslena vzdálenost od radnice. Je pravděpodobné, že v konečném umístění soudu toto hledisko sehrálo závažnou roli. K definitivnímu rozhodnutí přikročilo prezidium C. K. Vrchního soudu v Praze až v roce 1892. Pro stavbu bylo vybráno místo ohraničené ulicemi Sedláčkovou, Veleslavínovou, Dominikánskou a Otakarovými sady.

 

            Ve „Zprávě obce královské Plzně o činnosti a správě obecní od roku 1897“ stojí doslovně psáno, že „stavbou touto konečně vyřešena bude záležitost důstojného a účelného umístění úřadoven úřadů soudních, jejíž naléhavost již od roku 1845 se uznávala.“ A dále ze zprávy obce: „Ačkoli obecní správa byla nucena vzhledem na nedostatek vlastních obřadních místností a v zájmu urychlení stavby budovy soudní oznámiti c. k. justičnímu eráru, že nelze již přistoupiti na žádané prodloužení nájemní smlouvy ohledně místností v obecních domech č. pop. 1 a 122 v Plzni, pak-li že včas se stavbou justiční budovy nebude započato, nemohla přec proti stavebním plánům této budovy pro četné mnohé jich závady, dotýkající se citelně zájmů veřejných, ničeho namítati.“ „Námitky své podala městská rada ve zvláštním dopise pamětním a byť v každém směru nevyhověno požadavkům její, přec tolik docíleno, že aspoň nejpodstatnější závady odstraněny byly.“

Jednání mezi městskou správou a soudem, uzavírání celé řady kupních smluv na domy a parcely byla komplikována na straně soudu nedostatečným státním rozpočtem a na straně plzeňského purkmistra JUDr. Petáka tvrdým a neústupným hájením zájmů města.

V již zmíněném areálu vyhlídnutém pro stavbu justiční budovy stál v té době ještě špitál sv. Maří Magdaleny s kaplí sv. Václava. V zástavbovém areálu se nacházel rovněž památný klášter Dominikánský s kostelem sv. Ducha a gotický, trojlodní chrám sv. Markéty.

Místní tisk „Plzeňské listy“ ze dne 25.5.1897 se zmiňují o tom, že: „v klášteře dominikánském donedávna vojenská nemocnice umístěna byla a bylo postaráno, aby ze všeho pořízena byla zdařilá dokumentace. Není pochyby, že vznikne tu krásná moderní soudní budova, jež městu k ozdobě bude.“

            V tomto prostředí, skrytém ve stínu městských hradeb, dochází dne 23.dubna 1900 k položení základního kamene ke stavbě justiční budovy za přítomnosti prezidenta Krajského soudu v Plzni, dvorního rady Šindeláře a vrchního rady Beera z Vídně. Zprávu o tom přinesly „Plzeňské listy“ ze dne 24.dubna 1900. Stavbu prováděla známá plzeňská stavební firma MILLER A KAPSA. Názory význačných plzeňských osobností, ovlivněné zásahem do historické zástavby centru města – zejména Ladislava Lábka a Fridolína Macháčka na novostavbu justičního paláce jsou dosti příkré, což lze přičíst skutečnosti, že krajský soud v těch dobách představoval cizorodý prvek spjatý s nenáviděným rakouským octářstvím.

            Názor současných architektů je mnohem příznivější, jak lze vyčíst z elaborátu „Stavebně historický průzkum jádra města“ Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, v němž se říká: „budovy jsou vystavěny v doznívajícím eklektickém střízlivě administrativním polokasárnickém slohu …  jsou hodnotným článkem určitého stavebního a hospodářskoprávního stupně vývoje města Plzně.“

            Možno tedy konstatovat, že po více než půlstoletí se město stalo jediným uživatelem své radnice a Krajský soud v Plzni konečně získal vlastní budovu.

            Dokončený areál předala firma Miller a Kapsa krajskému soudu do užívání v roce 1902 – tedy po dvou a půl létech od položení základního kamene. Po půlstoletém užívání tohoto komplexu v roce 1955 ruší Ministerstvo vnitra některé věznice, a to se týká i věznice umístěné v zadním traktu justičního paláce v Plzni. Dne 1.11.1955 byla věznice č. 1 Plzeň, Sedláčkova ul. č. 44 zrušena a vězni přemístěni do věznice na Borech. Následně byla budova využita pro složky bezpečnosti.

            Vlivem toho dochází k přeplnění soudní budovy a v roce 1969 sídlí zde nejen krajský soud, ale i Okresní soud pro Plzeň-město, Okresní soud Plzeň-sever, Krajská a Okresní prokuratura pro Plzeň-město, Státní notářství pro Plzeň-jih, Plzeň-sever a Plzeň-město.

 

Ve 175 místnostech zde pracovalo 234 osob.

            Teprve v roce 1989 přesídlila Krajská prokuratura do budovy ve Veleslavínově ulici č. 38. V roce 1994 se stěhuje Okresní soud pro Plzeň-sever do budovy po bývalé vojenské prokuratuře v ulici dr. Eduarda Beneše a postupně dochází k vystěhování dalších složek justice.

            V roce 2001, po dokončení adaptace bývalé školní budovy „Nad Hamburkem“, dochází i k přemístění Okresního soudu Plzeň-město a současně se zpět stěhují dislokovaná pracoviště krajského soudu.

            Je tedy možné konstatovat, že:

Ø      po nutných stavebních úpravách

Ø      citlivě provedených adaptacích vedených snahou se co možno nejvíce přiblížit původnímu vzhledu interiéru

Ø      po vybudování dnes již neodmyslitelné moderní sítě výpočetní techniky

Ø      po rozšíření odborné knihovny a studovny právnické literatury

Ø      po mnoha nelehkých, složitých jednáních s vynaložením nemalého úsilí vedení a správy soudu

stává se konečně – a to právě po 100 letech – soudní budova důstojným sídlem instituce, pro kterou byla vybudována.

 

 

 

 

Prezidenti a předsedové Krajského soudu v Plzni

 

Jména prezidentů a předsedů jsou uvedena bez akademických titulů i bez řádů a vyznamenání vždy v té podobě, jak je zaznamenávají soudobé prameny. Až do vzniku Československé republiky jsou jména převzata z německých textů a v tomto jazyku se jejich forma přizpůsobovala.

Než docházelo ke jmenování, ale i mezi jmenováním a skutečným převzetím funkce, uplynulo nezřídka i několik měsíců. V tomto mezidobí byli řízením krajského soudu pověřováni viceprezidenti, v poválečném období správci krajského soudu, nebo náměstci předsedy.

1850 -1854           Franz Jelinek

1854                     Mathias Kalina Ritter von Jaethenstein

1855 - 1860          Johann Hlawaczek

1861 - 1868          Stanislaus Krátký

1869 - 1874          Theodor Rislanek, Wenzl Urban

1874 - 1876          Ignaz Stummer

1876 - 1879          Erwin Plitzner (od 4.5.1876)

1879 - 1892          Heinrich Kutschera (od 19.8.1879)

1892                     Johann Kern (od 21.7.1892)

1892 - 1897          Wenzl Ritter von Janatsch (od 15.10.1892)

1897 - 1900          Johann Šindelář (od 16.10.1897)

1900 -1907           Wenzl Boček(od 11.5.1900)

1907                     Karel Tausch (viceprezident)

1907 - 1908          Karel Wohlmann, František Žák (viceprezident)

1909 - 1914          Johann Böhm

1914 - 1919          Johann Albrecht (od 6.8.1914)

1919 - 1928          Stanislav Jandečka (od 29.3.1919)

1928 - 1935          Julius Wotawa

1935                     Oldřich Kubelka (viceprezident)

1936 - 1939          Josef Čermák

1939 - 1942          Antonín Růžek

1942 - 1947          Jan Vaněk ( viceprezident, od roku 1947 prezident)

1948 - 1949          Antonín Hruška (viceprezident)

1949 - 1950          Stanislav Výborný (od 1.2.1949 správce KS)

1950 - 1952          Karel Karg ( správce, od r. 1951 předseda KS)

1953                     Antonín Hruška (správce krajského soudu)

1953 - 1981          Adam Pittner (od 27.1.1953 správce KS,

od 3.6.1953 předseda KS)

1981 - 1989          Jindřich Josef (od 1.11.1981 pověřen zastupováním

předsedy krajského soudu, od 1.3.1983 předseda KS)

1990                     Miloslav Ungr (od 1.1.1990 pověřen správou KS)

1990 - 1999          Jiří Šilhavý ( od 20.4.1990 předseda krajského soudu)

1999                     Zdeněk Jaroš (od 1.4.1999 předseda krajského soudu)

 

 

            Tento krátký pohled do historického vývoje soudnictví a vzniku samostatného sídla krajského soudu přímo vybízí k zvídanému nahlédnutí do plzeňské zástavby v minulosti, zejména její části spjaté s areálem justičního paláce.

            V tomto směru rozsáhlá a s patriotickou zaníceností vytvořená díla nám nabízejí plzeňští historikové Strnad, Schiebl, Macháček, Bělohlávek, Lábek a další.

            Výňatky z jejich díla a zprávy z dobových novin daly vzniknout druhé, čistě historické části této brožury.

 

Historická zástavba dnešního „soudního bloku“

 

           Existuje-li genius loci, pak to nesporně dokazuje atmosféra severozápadního cípu hradbami obehnané staré Plzně.

           Klášter Dominikánský (jinak Černý) s dalšími historickými budovami, které zde původně stávaly, pamatovaly samý začátek existence města. Gotická stavba kláštera nádherně klenutými ambity, rajským dvorem a raně gotickým kostelem sv. Ducha – oboje dílo Jakuba Augustona ml. po staletí hostila ve svých zdech řádové bratry, zachránce duší před tresty věčnými, o kterých bude rozhodovat soud boží. A jaký to ochranný duch místa způsobil, že po několik desetiletí vybírané místo pro stavbu justičního paláce v Plzni bylo nakonec zvoleno právě v tomto prostoru! Dnes neprochází chodbami justičního paláce mniši v kutnách, ale neméně důstojní sluhové práva v talárech, aby soudili lidské poklesky a ukládali tresty pozemské a snad tím zachraňovali duše před tresty věčnými.

           Klášter naposledy hostil do roku 1895 vojenskou nemocnici. S klášterem a kostely byla zničena veliká zahrada, zbořena jediná již dochovaná část městských hradeb s polokruhovou baštou, sousední dům čp. 24, který uzavíral ulici Dominikánskou a na opačné straně celého bloku byly zbořeny též tři nové domy činžovní, postavené teprve roku 1863.

           Severozápadní cíp středověké Plzně se však mohl chlubit i celou řadou dalších významných staveb. V klášterním bloku stál velkolepý chrám sv. Markéty s elegantní věží, která výškou přesahovala dokonce věž  chrámu sv. Bartoloměje. Byla to stavba v jádru gotická, trojlodní, později po požárech přestavovaná. Postupem doby narušená stavba byla rozebrána na stavební materiál,  který se rozešel po okolí. Toto kulturní vandalství těsně souvisí s počátky novodobého stavebního ruchu v Plzni. Budovu chrámu koupil v roce 1792 v dražbě Šimon Maltas, první stavební podnikatel v Plzni, a tak vlastně z této bouračky byla postavena celá řada domů. Chrám sv. Markéty definitivně zanikl v roce 1802.

           Další neméně historicky hodnotný byl starý špitál sv. Maří Magdaleny s krásnou kaplí sv. Václava, který byl situován v rohu zahrady při ulici Sedláčkově a Veleslavínově. Tento původem středověký špitál rovněž ustoupil stavbě justičního paláce. V den sv. Václava roku 1899 byla sloužena v kapli sv.Václava tohoto chudobince poslední mše svatá a druhého dne na to se počalo s bouráním budovy.

           V tomto městském cípu stávala také židovská synagoga (v místě dnešní hlavní pošty). Kráčíme-li od pošty Sady Pětatřicátníků směrem k pedagogické fakultě (na jejímž místě stávala ještě v 19. stolení městská prachárna), sledují naše kroky trasu bývalé Katovské, neboli Rytířské uličky.

           Katovská proto, že vedla k obecnímu příbytku popravčího mistra plzeňského kata a Rytířská proto, že lidový humor mu přivtělil přívlastek „slavného rytíře“. Solní ulice se ve středověku jmenovala Židovská.

           Budova Solnice a k ní přilehlá hospoda „U Knoblochů“ uvolnily místo dnešní ne příliš vzhledné budově Telecomu. Historická budova městského vězení se dochovala do dnešních dnů a je možno ji nalézt v radničním dvoře těsně v sousedství městského archivu. Dominikánskou ulici zdobí dům Mestlův, proti němuž se vcházelo do Černého kláštera. Při výčtu míst historicky cenných nelze opomenout Malou uličku, bohužel dnes již ochuzenou o slavná pravovárečná vrata.

           Vraťme se však k místu přímo pro stavbu budoucího krajského soudu definitivně vyhlédnutému a dejme slovo Josefu Strnadovi. Otevřme stránky jeho díla „Dějiny kláštera Dominikánského v Plzni (1300 – 1785).“

           V areálu kláštera ohraničeného zhruba dnešními ulicemi Veleslavínovou z jihu, Sedláčkovou ze západu, Dominikánskou z východu a ze severu bývalou městskou zdí, byly dva chrámy. Menší a podstatně starší kostel sv. Ducha zbudovaný v létech 1300 – 1314 a velký novější chrám sv. Markéty z let 1446 – 1500. Oba slohu gotického.

           V době vydání spisu Josefa Strnada (kolem roku 1880) byla městská zeď, součást plzeňských hradeb, na severní straně klášterního areálu ještě zachována a kostel sv. Ducha stál v severovýchodním cípu tohoto prostoru a měl východ do ulice Dominikánské. Kostelem, spíše možno říci kaplí, zastavěný prostor činil 18x6 metrů. Byli tam pohřbívání členové řádu a šlechta, která klášter podporovala. V přilehlém prostoru na severní a jižní straně se rozkládal hřbitov, kde byli pohřbíváni měšťané. V areálu se též vyskytovala dočasně kaple P. Marie, o které se bližších údajů nezachovalo.

           Vlastní konvent měl dvůr pravidelného obdélníkového tvaru s krátkou stranou 14 metrů dlouhou k severu a k jihu situovanou a delší strany měřily 25 metrů. S výjimkou jižní strany byly kolem dvora ambity (ochoz byl 5 metrů hluboký). Místnosti byly i v I. poschodí. Vchod z Dominikánské ulice.

           Dominikánskému klášteru se říkalo „Černý klášter“ a měl v různých dobách nestejný počet bratří. Např. roku 1373 jen 9 bratří, roku 1387 dokonce jen 6 bratří, nejvíce pak v roce 1411, a to 11 bratří. Mimo to klášter obývali též laici – zhruba 15 lidí. Byla zde i škola, která nejlepší žáky vysílala na vysoké učení do Prahy (žáci se nazývali „mnišci“).

           Mimo jiné se spis zabývá i spory mezi oběma plzeňskými kláštery (později zde byli i Františkáni) a správou farního kostela na náměstí zejména o pohřbívání zemřelých a čas kázání a řeč.

           Klášter i oba kostely byly několikrát pobořeny a zničeny ohněm. V roce 1419 byl klášter i kostel sv. Ducha pobořen husitským vojskem. Stalo se tak za pobytu Žižky a Korandy ve městě. Mniši z města odešli. V roce 1420 se vrátili, klášter a kostel opravili. V roce 1433 bylo město znovu obleženo po 10 měsíců. Dva měšťané, švec a krejčí, chtěli město zraditi. Oba za to byli na severní zdi (v místech proti dnešní lochotínské lávce) oběšeni a jejich podoby vtesány do skály v těch místech.

           V roce 1507 zničil skoro celé město požár, který se šířil od Malické brány (prostor dnešního Saského (Rooseveltova) mostu). Nejprve byl zachvácen ohněm kostel sv. Ducha, potom konvent i nový kostel sv. Markéty na jižní straně. Z chrámu zbyly jen holé zdi, i klenba se propadla a věž shořela. Následovala oprava a znovuvystavění zničených částí. V té době měl chrám sv. Markéty věž, která byla vyšší než věž farního kostela. Chrám měl tři lodi oddělené kulatými sloupy a délka chrámu byla 46 metrů. Pravá loď byla přistavěna ke zdi konventu a byla tudíž bez oken.

           V roce 1618 dobyl Plzeň Mansfeld. Klášter opět vyplenil a tehdy mnoho spisů zde uchovávaných spálil. V roce 1621 odtáhl. V té době měl klášter jen 6 obyvatel a počet jich se i nadále snižoval.

           V roce 1729 požár, který řádil ve městě, opět všechno zničil. V době po další následující opravě se řád posílil a měl 14 bratří. Rozmach byl však rázem ukončen za vlády Josefa II. v roce 1785, kdy byl klášter definitivně zrušen a jako takový zanikl. Konvent koupila obec plzeňská a v roce 1792 byly oba kostely prodány soukromníkům, kteří je rozebrali na stavební materiál. Tím zmizela nejvýznamnější okrasa města.

           V roce 1832 byla v konventu, který byl zachován do 90 let 19. století, zřízena vojenská nemocnice. Zrušena byla v roce 1895.

           Celých 486 let byl na území Plzně dominikánský „Černý“ klášter, jehož areál ustoupil roku 1896 připravované stavbě c. k. krajského soudu. Je ještě zapotřebí dodat, že oba kostely byly definitivně zbořeny a rozebrány v roce 1802 a na místě kostela sv. Ducha byl postaven civilní dům č. 23 (jednopatrový).

 

Josef Strnad (výňatek z díla)                                     Knihovna SOA v Plzni

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K vypracování této brožury bylo použito podkladů, které nám laskavě poskytly tyto instituce:

 

Studijní vědecká knihovna v Plzni, za laskavé odborné pomoci paní Mgr. J. Hanzlíčkové

Západočeské muzeum a jeho specializovaná pracoviště - Oddělení novodobých dějin a Národopisné muzeum

Státní oblastní archiv v Plzni, za ochotného přispění pana PhDr. Karla Wasky

Archiv města Plzně, cenné materiály poskytla paní PhDr. Bauerová

Atelier pana Ing. arch. Jana Soukupa v Plzni

Soukromý archiv pana Marcela Votlučky v Plzni

 

 

Další studijní materiál byl získán studiem celé řady dalších dostupných pramenů:

 

Západočeský historický sborník 1 - 700 let krajské metropole (SOA 1995)

Zkáza staré Plzně -L. Lábek (Zpč. muzeum)

Zpráva obce král. Plzně o činnosti a správě obecní od r. 1897 (Zpč. muzeum)

Dějiny Plzně - V. Čepelák

Plzeňský obzor ročník 1900 až 1902 (SVK Plzeň)

Plzeňské listy ročník 1900 až 1902 (SVK Plzeň)

Plzeňské nezávislé listy ročník 1899 až 1903 (SVK Plzeň)

Plzeňský věstník ročník 1900 (SVK Plzeň)

Naše snahy - politický orgán národně sociální strany československé na českém západě ročníky 1898 až 1910 (SVK Plzeň)

Český denník ročník 1915 (SVK Plzeň)

 

Pozn.: Majitelem „Plzeňských nezávislých listů“ byl JUDr. Sedláček Fr. Byla to strana opoziční proti straně radniční dr. Petáka, pro kterého psaly „Plzeňské listy“

 

 

Přílohy - část obrazová

 

A. Stará židovská synagoga (soukromý archiv pan Marcel Votlučka)

B. Plán opevnění a místopis Plzně od 14. do 17. století (Národopisné muzeum Plzeň)

C. Situační plán zástavby Dominikánského kláštera (archiv Ing. arch. Soukupa)

D. Průčelí Dominikánského kláštera (soukromý archiv pan Marcel Votlučka)

E. Špitál Sv. Maří Magdaleny (Národopisné muzeum Plzeň)

F. Kostel sv. Markéty (archiv Ing. arch. Soukupa)

G. Sídlo krajského soudu v radnici (foto Čeněk Hrbek kol r. 1890)

H. Novostavba justičního paláce (Národopisné muzeum Plzeň)

I. Krajský soud v Plzni. Z publikace „Ministerstvo spravedlnosti“ v 1. desítiletí republiky, Praha MCMXXVIII (soukromá knihovna I. náměstka ministra spravedlnosti JUDr. Josefa Baxy)

J. Plastika lvů nad vchodem do soudní budovy (Západočeské muzeum - oddělení novodobých dějin)

 

Přílohy - dobové zprávy z novin - texty:

 

K. Smutné poměry u soudů - Nezávislé listy 29.11.1899 (Studijní vědecká knihovna v Plzni)

 

L. Dvojí loket - Plzeňský obzor 27.7.1901 (Studijní vědecká knihovna v Plzni)

M. Ta zdejší nová justiční budova - Plzeňské listy 17.7.1902 (Studijní vědecká knihovna v Plzni)

N. Výzdoba justičního paláce - Plzeňský obzor 19.7.1902 (Studijní vědecká knihovna v Plzni)

O. Naše dosavadní porotní síň - Plzeňský obzor 17.11.1902 (Studijní vědecká knihovna v Plzni)

P. Přístavba na budově c.k. krajského soudu v Plzni - Český deník 14.4.1915 (Studijní vědecká knihovna v Plzni)

Q. Stavebně historický průzkum - Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze - 1980 - str. 58

ePodatelna